2:4 s Finskem ve skupině, 2:5 se Švédskem v semifinále a 0:2 znovu s Finskem v závěrečném klání o bronz. Žádné debakly. Vždy naděje takřka do konce, jenže…

Světové hry neuťaly české čekání na výhru nad “velkým” soupeřem, které se táhne přes dva a půl roku. Dílčí vítězství 12:1 nad domácím Polskem nelze brát jinak než jako povinné.

Ve vratislavských kulisách multisportovní události začala nová éra českého florbalu. Finský kouč Petri Kettunen konečně mohl vstoupit na střídačku a šéfovat i při zápasech.

Leccos se změnilo. Češi sehráli zápasy, v nichž se jevili proti favoritům aktivněji a víc na míčku než bývalo obvyklé.

Svěžest jim postupně ubíral náročný program v kombinaci s nastavením turnaje. Čtyři 45minutové zápasy ve čtyřech dnech s 12 hráči do pole? To byla fuška.

V Polsku měli logicky vytížení všichni čtyři nominovaní hráči Mladé Boleslavi: útočník Milan Tomašík byl zástupcem kapitána Matěje Jendrišáka, brankář Lukáš Bauer odchytal tři ze čtyř zápasů, do hry průběžně podle potřeby nastupovali též Jiří Curney a Jakub Gruber.

Curney na Světových hrách dovršil padesátku reprezentačních startů. Tomašík už dokonce pokořil metu 90, což se před ním povedlo jen sedmi Čechům. Pěkná jubilea, jen škoda, že nemají medailový punc.

Až reprezentace nastoupí příště, bude to v Mladé Boleslavi. Začátkem září ji tam čekají přípravné zápasy proti Slovensku.

Bauer po posledním zápase: Světové hry byly fajn