Turnaj ve Falunu musela být po všech stránkách náročná záležitost. Stálo to za to, mělo ze zpětného pohledu smysl do Švédska vyrazit?

Bez diskuzí měla celá akce smysl. Skoro se nám podařilo akci zorganizovat už vloni, takhle jsme si ještě rok počkali, těšili se a vše se povedlo. Organizace takového výletu pro 45 osob samozřejmě nějaký čas a úsilí zabere, účastníky to pochopitelně stojí významnou sumu peněz, ale v konečném důsledku, si myslím, mohou být všichni spokojeni. Hráči, a vlastně i většina doprovodného dospělého týmu, měli možnost chvilkově poznat novou zemi, navíc vlastní turnajové hraní jsem naplánoval tak, aby si všichni kluci zahráli dostatečné množství zápasů, tzn. více než by normálně bylo běžné.

Kdo vlastně tvořil ten doprovodný tým dospěláků?

Kromě mě jako vedoucího výpravy a trenéra to dále byli trenéři Radim Křenek, Honza Zoufalý a Vláďa Benda. Poslední dva jmenovaní zároveň také v rodičovských pozicích. A potom ještě další dva rodiče, pánové Pařízek a Fišera. A samozřejmě dva řidiči autobusu společnosti LS Tour.

Cestování do Falunu, tedy do samého nitra Švédska, musela být asi kapitola sama pro sebe.

To teda ano. Cestu tam jsme i s trajektem Sassnitz – Trelleborg spočítali na 29 hodin. Asi hodinu jsme se zdrželi na dálnici v Německu, smůlu jsme pak měli na dálnici ve Švédsku, kde jsme nad ránem čekali dvě hodiny kvůli hořícímu kamionu. Naštěstí jsme čekání nakonec urychlili, podařilo se nám bus dostat do protějšího směru, vyjet z dálnice a užít si kus cesty po švédském venkově, než jsme se znovu napojili na dálnici. Cesta domů byla o ty zácpy kratší, trvala asi 26 hodin. Přesto celkem fuška. Jinak pro mě osobně bylo zajímavé sledovat krajinu podél cesty – pochopitelně hodně lesů, vodních ploch, různé malé samostatné usedlosti (možná farmy), dost často provedené v červenobílé barevné kombinaci. Kromě měst a městeček, kterými jsme projížděli, jsem nezaregistroval téměř žádné menší vesnice. Spíš vždycky takový hlouček samostatných a dost od sebe rozesetých usedlostí.

Zhodnoť celkovou úroveň organizace turnaje. V porovnání třeba s tím, co znáš z ČR.

Turnaj AXA Cup je relativně velkou akcí, ale její obrovskou výhodou je, že její hlavní část se odehrává v jednom sportovním areálu, pod jednou střechou, kde bylo připraveno šest plnohodnotných florbalových hřišť. A pokud se hrálo ještě někde jinde mimo tuto halu (to se nás ale netýkalo), bylo to nedaleko. Falun, sídlo nejlepšího současného klubového týmu na světě, je totiž relativně menší městečko, plné zeleně, měl jsem neustále pocit, že lidé tam žijí v takovém městském parku, všude se dá dojít pohodlně pěšky. Na rozdíl třeba od takových Prague Games, kde je problém s přejížděním mezi halami na velké vzdálenosti, bez auta nebo MHD se člověk neobejde. S tím je samozřejmě také spojená výhoda toho, že člověk mohl ve volném čase, kdy jeho týmy nehrály, sledovat utkání ostatních týmů a kategorií. A že bylo na co koukat. Hlavní organizátor mi potvrdil, že ve většině mládežnických kategorií se na turnaj sjíždí to nejlepší z celého Švédska. Jinak organizace celé akce byla podle mého vnímání taková trochu rozvolněná a uvolněná. Pohodová atmosféra, časově ale běželo vše podle plánu. Neřešily se rozměry hřišť pro menší věkové kategorie, žádné plastové nástavce snižující branky atd. To ale bylo zřejmě dáno velikostí turnaje a nemožností tyto věci nějak koordinovat a průběžně měnit za běhu, to by bylo zbytečně komplikované. Všechny kategorie totiž průběžně hrály své zápasy na všech hřištích.

V jakém prostředí se turnaj odehrával?

Nelze říci jinak, než že v opravdu pěkném. Jednalo se o velký sportovní areál, ve kterém například teď v únoru probíhalo mistrovství světa v klasickém lyžování. Hned nad komplexem sportovních hal se tyčily dva skokanské můstky, hned v sousedství haly byl na jedné straně lyžařský stadion, na kterém v době našeho pobytu probíhaly závody v koňském parkúru, na straně druhé atletický stadion, tenisová hala a také stadion na bandy, což je ve Švédsku velmi populární sport mixující v sobě lední a pozemní hokej. Hraje se to na otevřené ledové ploše velké téměř jak fotbalové hřiště. Falun s tímto sportovním areálem údajně již několikrát kandidoval na pořadatelství zimních olympijských her. Areál je hned v sousedství města, pěšky z centra, kde jsme byli ubytovaní ve škole, nám to trvalo asi 15-20 minut. Jinak komplex sportovní haly sestával ze dvou částí, starší (4 hřiště) a novější (2 hřiště). Obě na sebe ale byly konstrukčně napojeny, člověk se stále pohyboval pod jednou střechou ve všeobklopujícím šramotu proudících florbalistů a florbalistek. Modernější část komplexu nese jméno Falu Kuriren Arena a je domovským stánkem týmu IBF Falun, švédského a evropského mistra posledních let. Super bylo, že část našich hráčů měla možnost odehrát na hřišti tohoto ikonického týmu některá svá turnajová utkání. A vždycky, když jsme jim tuto halu oznamovali za místo konání zápasu, byla vidět jejich zjevná radost. A to je fajn, ne? Kluci také měli možnost poznat zázemí nejlepšího světového týmu. V prostoru šaten přecházeli spojovací chodbou z jedné haly do druhé kolem šatny domácího týmu s obrovským klubovým logem na dveřích. Hned naproti měli možnost nakouknout pro prosklené klubové kanceláře IBF Falun s velkým superligovým pohárem na polici. Někdo měl štěstí a mohl během turnaje potkat domácí innebandy stars včetně nejlepšího florbalisty současnosti Rasmuse Enströma. Většinou borci mířili do moderní posilovny, která byla přes chodbu hned naproti vstupu k florbalovému hřišti.

A jaká byla sportovní úroveň akce? Od turnaje v kolébce florbalu se asi nedá očekávat nic jiného než vysoký standard.

Jak už jsem uvedl, v mládežnických kategoriích se tam schází velmi kvalitní týmy. Kluci i holky. Probíhal tam i turnaj dospělých, to jsem nesledoval, kvalitu nedokážu hodnotit. Viděl jsem některé zápasy juniorské a dorostenecké kategorie hodně vysoké úrovně. Třeba takové utkání české Bohemky proti domácímu Falunu v kategorii 1998, to byl opravdu frkot, úplně mě to vtáhlo. Kvalita byla samozřejmě patrná napříč kategoriemi, snad kromě kategorie 2003 jsme nehráli zápas proti vyloženě slabšímu soupeři. Co zápas, to opravdu kvalitní výzva pro naše hráče, jak po stránce fyzické, tak florbalové.

Co rozhodčí? Když přijedou švédští rozhodčí pískat pražské mezinárodní turnaje, patří k nejlepším.

To je kapitola sama pro sebe. Jedním slovem fantazie. Tedy v porovnání s tím, co máme možnost sledovat u nás. Většinu zápasů tam pískali věkově spíše starší rozhodčí, čtyřicátníci, někteří možná i starší. Tedy zkušení borci, kteří zřejmě o florbalu něco vědí jako hráči nebo už mají dlouholeté zkušenosti jako rozhodčí. To je problém u nás, protože u nás je takových rozhodčích jako šafránu. A když třeba splňují to věkové kritérium, nemají zase tu soudcovskou kvalitu. Ale pískala nás třeba i dvojice mladých dívek a také výborně. Všichni rozhodčí si hned na začátku dokázali zjednat přirozený respekt, ale co bylo hlavní, nekouskovali hru. Nepískali fanaticky každý faul, když vyloženě nebyl zjevný a úmyslný. Nechávali hru plynout, velmi citlivě ponechávali výhody, komunikovali s hráči. Paráda. Úcta, které se rozhodčí ve Švédsku těší, je zjevná po každém utkání, kdy si vždy trenéři i hráči obou týmů jdou s arbitry potřást pravicemi. A to platí i pro ty nejmladší hráčské kategorie. České týmy se v daném prostředí rády této tradici přizpůsobí, je to fajn. Po návratu domů jsou ale všichni hozeni do bídné české reality, kdy většinou nikdo nemá chuť si s rozhodčími po často nezvládnutém střetnutí ještě podávat ruce. O čemž jsme se jasně přesvědčili dva týdny po návratu z Falunu, kdy nás čekal Tatran Cup.

Ve kterých kategoriích tedy naše týmy na turnaji zasáhly do hry a kolik toho hráči vlastně na turnaji odehráli?

Měli jsme přihlášeny dva týmy v kategorii 2000, po jednom pak v kategoriích 2001, 2002 a 2003. Celé naše turnajové působení jsem naplánoval tak, aby všichni hráči během turnaje zasáhli do hry minimálně ve dvou kategoriích / týmech, někdo dokonce ve třech. Tato první zkušenost s tímto turnajem nám jasně prozradila, že kdybychom si to takhle nepřipravili, byli bychom ze zápasového vytížení hráčů zklamaní. Nejedete do Švédska takovou dálku a za takové peníze, aby tam kluci odehráli čtyři zápasy ve třech dnech. Protože neděle už byla ve znamení play-off, kde nebyla účast zaručena. Takže hlavní porce zápasů nás čekala ve čtvrtek a pátek, kdy jsme museli se všemi týmy zvládnout celkem 14 utkání. Sobota už byla o trochu volnější, tam na náš čekalo 5 zápasů. V neděli pak už pouze jeden poslední dopolední, který skončil těsně před naším plánovaným nasednutím do busu a hurá domů. Na zpáteční cestě jsme si s trenéry prošli naše turnajové působení ještě jednou a došli k závěru, že v průměru odehráli naši hráči na turnaji 7 až 8 utkání, někdo měl dokonce zápasů 10. To není na tři hrací dny špatné.

Jak se jednotlivým týmům dařilo?

Statistika praví, že jsme na turnaji odehráli 20 zápasů, z toho 9 vítězství, 2 remízy a 9 proher. Takže bilance absolutně vyrovnaná. Navíc v úhrnu jsme čtyři prohry zaznamenali s českými Bohemians a Chodovem, kteří mají v kategoriích 2000 a 2001 už sesbírané nejlepší hráče z Prahy a okolí, což pochopitelně víme a i v domácích ligových soutěžích s jejich kvalitou s vypětím všech sil zápolíme. Ale například v takové kategorii 2003 jsme Bohemians nadělili 11:3. Právě v této kategorii bychom zřejmě došli nejdál, po zhodnocení úrovně ostatních účastníků by náš tým pravděpodobně celý turnaj vyhrál, neboť tři ze čtyř odehraných zápasů jsme vyhráli vysokým rozdílem. Bohužel v této věkové kategorii se ve Švédsku nesledují a nezaznamenávají zápasové výsledky, nehrálo se tedy ani play-off. Škoda, protože kluci to vnímali negativně, cítili, že by mohli bojovat o pohár a medaile, které pro ně vždycky jsou velkou motivací. V ostatních kategoriích jsme odehráli kvalitní turnaj, dobré zápasy, reálně jsme ale na postup do play-off nakonec neměli v žádné z nich, vždycky se ve skupině našly dva lepší týmy, které postoupily. Možná také trochu smůla na rozlosování, protože po vyhodnocení kvality týmů v jiných skupinách by někde byla šance na play-off přeci jenom vyšší.

Ve Falunu jsme tedy nebyli jedinými českými zástupci.

Rozhodně ne. Několik let se tohoto turnaje pravidelně zúčastňuje klub z Chomutova, údajně podruhé Falun navštívila Bohemka s Chodovem, byly tam i další týmy jako Sokolov a Teplice. Mám pocit, že už nikdo další. Ale pouze tři české oddíly měly na turnaji zastoupení většího počtu týmů – my, Bohemians a Chodov. Překvapením pro mě bylo, že po domácích týmech byl český florbal na turnaji druhý nejpočetnější. Na takto kvalitní turnaj nepřijely skoro žádné týmy z Finska (zaznamenal jsem asi jeden nebo dva), přestože to mají oproti nám opravdu blízko, stejně tak jsem zaregistroval pouze jeden švýcarský mančaft.

Někdo z hráčů na turnaji herně překvapil? Zaslouží někdo speciální zmínku, ocenění?

Pochvalu zaslouží trenéři, kteří jsme museli ve čtyřech lidech v relativně intenzívním režimu zvládnout odkoučovat dvacet zápasů. Jinak hráči makali všichni, bylo vidět, že nikdo nejel takovou dálku si jen tak zapinkat. Byl jsem rád, že jsem pro kategorii 2000 dodatečně nabídl možnost účasti dvěma povoleným hráčům ročníku 1999. Patrik "Rozky" Rozkovec a Dominik "Dóďa" Dvořák odehráli turnaj výborně, byli jasnými tahouny, jejich hru často po skončeném utkání oceňovali hráči i trenéři soupeře. Vyzdvihnout pak musím pětici Dan Martínek, Kuba Pařízek, Dan Goll, Sebastián Šlechta a Mára Korych. Ti odehráli největší porci utkání (10), kvalitně, obzvláště na nich byl v průběhu turnaje vidět velký progres. Jak se postupně rozehráli a přizpůsobili vysoké kvalitě turnaje, byla jejich hra lepší a lepší. V sobotu večer jsme hráli poslední dva zápasy v kategorii 2000 a čekali nás podle předchozích výsledků opravdu kvalitní soupeři (Vendelsö IF a IBF Offensiv Lidingö). Takoví, kteří do té chvíle neztratili ani bod a své zápasy většinou vyhráli vyšším rozdílem. Výše zmíněná sedmička hráčů tvořila základní pilíře týmu, který dokázal s těmito soupeři držet krok a uhrát remízové výsledky (2:2 a 3:3). Navíc jsme v obou zápasech vedli, ve druhém nebyli daleko od výhry. K tomu se přidal dobrý goaltending, v prvním případě zachytal fantasticky Lukáš Vágner, ve druhém to dobře zvládnul Martin Petráček.

Tvůj komentář na adresu kvality ubytování a stravování?

Ubytování ve škole, klasika. Ale celkem příjemná. Útulná škola, malé třídy, vyfasovali jsme sekci, kde byla úzká dlouhá chodba, na ní šatny, dvě třídy které byly odděleny otevřeným učitelským prostorem s kuchyňkou. Takže my trenéři spali v prostoru mezi dvěma třídami, na jedné straně jsme kontrolovali skupinu mladších kluků v jedné třídě, na druhé straně měli pod palcem ty starší. Samozřejmě nechtěli spát, museli jsme kluky pořád napomínat, pochopitelně jim přišlo zvláštní, že tam ještě v půlnoci bylo venku světlo a oni tak chtěli juchat. Ráno to pak bylo horší. Stravování v pohodě, jídelna ve sportovním areálu, ve vedlejší budově zhruba 200 metrů od haly. Snídaně pořád stejné, netradiční sladký chleba a jinak takové ty typické evropské snídaňové klasiky. Obědy a večeře celkem chutné, něco jsme občas zkritizovali, pak si zase pochutnali. Vítězily brambory, nějaké to maso nebo masové koule, vždycky bylo možné si jídlo zalít nějakou omáčkou. Ke každému jídlu si člověk mohl nandat strouhané zelí s kořením. Na začátku mi to chutnalo, na konci jsem se tomu už vyhýbal. Jako člověku se snahou o šetrný přístup k životnímu prostředí mně ovšem dost vadilo, že veškeré jídlo jsme si servírovali na plastové talíře a jedli ho plastovým příborem. Následně to všechno vyhodili do připravených odpadkových pytlů. Vše dohromady i s jídlem, žádné třídění . Když jsem si pak promítnul to množství lidí, kteří kantýnou třikrát denně prošli…

Možná i počasí by stálo za zmínku.

Kosa. V Čechách bylo tou dobou celkem parno, já osobně tam nosil lehkou zimní bundu. Zkrátka sever. Domácí byli zjevně otužilí. My dlouhé kalhoty a bundy, oni kraťasy a mikiny. My mikiny, oni trička. Venku přes noc 4 – 5 stupňů, nám jela ve škole nepřetržitě klimatizace na 17 stupňů. Sluníčka jsme si tam moc neužili. A když, počasí mi připadalo jako u nás na podzim. Svítí slunce, je hezky, ale zima, chladný vítr. Jako když u nás už se hlásí blížící se zima, tam jakoby se nechtěla ještě rozloučit.

Máš nějaké zvláštní postřehy ze Švédska kromě turnaje samotného? Oslovila tě ta země něčím jedinečným, jak jsi ji během svého krátkého pobytu vnímal?

Celkovou úpravu veřejných prostor, města, venkova jsem vnímal podobně jako u nás. Trochu ledabylou, ale nikde nebyl vysloveně žádný nepořádek. Rozhodně nejsou v tomhle ohledu puntičkáři jako Rakušané nebo Němci. V okolí rodinných domů žádné květiny, ovocné stromy, zahrádky. Je tam na to už moc zima, hlavně tedy tam víc na severu, přeci jenom Falun leží uprostřed Švédska, deset hodin jízdy od jižního pobřeží. Prostě jen stromy, lesní porost, keře a tráva. Nešetří elektřinou, asi jí mají dostatek. Ve škole se téměř pořád a všude svítilo, všechny rodinné domky měly v oknech lampy a lampičky, které byly také velkou část dne rozsvícené. Údajně se jedná o starý zvyk, kdyby náhodou někdo po cestě zabloudil, třeba ve sněhové bouři, aby takový zbloudilec našel cestu k nejbližšímu domu, kde mu rádi poskytnou přístřeší. Nevím, jestli je to v realitě dnešního přistěhovaleckého Švédska pořád tak dobrý nápad. Každopádně většina domů vůbec nemá pozemek ohraničený plotem, u domů velmi často mívají postavený stožár nebo tyč se švédskou vlajkou. V obou těchto ohledech mi to připomnělo USA. Dobré také bylo, že všude byla volná připojení na wi-fi, mohli jsme tak neustále dávat aktuální zprávy na facebook, což velmi oceňovaly hlavně maminky J

Takže příští rok si to zopakujete?

Já myslím, že pozitivní dojmy převažují a bude vůle pro repete. Po letošní zkušenosti bychom zřejmě zkusili řešit nějaké změny, uvidíme. Po sportovní stránce ale turnaj stojí za účast. A pro hráče je samozřejmě zajímavé navštívit zemi, do které se zase tak běžně nedostanou a která je navíc kolébkou jejich milovaného sportu.

Výsledky našich zápasů na turnaji AXA Floorball Cup 2015 naleznete zde .