Technology florbal Mladá Boleslav

Členská sekce

“Kdybych byl zdravý, nekončil bych. Florbal mám stále moc rád”

 
 

25. dubna, Redakce

Poslední sezona ho skoro až mučila. Chtěl na hřiště, jenže moc často nemohl. Kvůli zraněním. Kvůli nemocem. A tak i poslední rozhovor s Petrem Novotným coby hráčem nezačíná těmi nepříjemnějšími pocity. Ale i na ty pěkné dojde - při vzpomínách na začátky či dlouholeté parťáky. “Florbal mi totálně změnil život a jsem rád, že jsem mohl stát na startu něčeho tak výjimečného, čím jistě boleslavský florbal je,” říká Novotný.

Petře, na úvod: co vám ukázalo, že je čas skončit?

Jednoznačně zdravotní komplikace, kterých káždý rok přibývalo. Definitivně jsem se rozhodl asi měsíc před koncem sezony.

Jaké pro vás byly poslední týdny kariéry? Přepadala vás nostalgie?

Moc dobré ne. Chtěl jsem se kvalitně připravit na play-off, abych mohl ještě hrát a případně to vše ukončit na hřišti. Ale bohužel zdraví bylo proti, to mě trochu mrzí.

Zasáhlo vás, že jste se nemohl loučit titulem a vítězným zápasem?
Superfinále pro mě bylo divné. Věděl jsem, že týmu na hřišti těžko pomůžu, zároveň, že je to můj poslední zápas a ještě nakonec prohraný. Byl to zvláštní den.

Co vůbec říkáte na právě skončenou sezonu? Z týmového hlediska i z osobního?

Z osobního pohledu není moc co hodnotit. Byla to sezona, na kterou chci určitě zapomenout. Z týmového je to takové rozporuplné. Odehráli jsme výbornou semifinálovou sérii s Chodovem, pak jsme prohráli finále. Někteří hráči prožili životní sezony, ale někteří od sebe čekají určitě víc. Moc mě mrzí zranění Honzy Jelinka - nejen proto, že v každém předchozím finále pro nás byl nepostradatelný.


"Končím." Petr Novotný v šatně po Superfinále 2019 oznámil spoluhráčům, že to byl jeho poslední odehraný zápas v kariéře.

Ubíjelo vás, že jste nemohl být na hřišti v sezoně víc, ať už kvůli zraněním, ale i nemocem?

Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že už to nemůže být pravda. Zpětně vidím, že jsem šel hlavou proti zdi.

Napadlo vás, že by bývalo bylo hezčí končit kariéru před rokem po titulu, nebo tahle myšlenka pro vás není téma?

Z dnešního pohledu to asi tak vypadá, ale já vím, že jsem chtěl hrát, věřil jsem, že se dám dohromady. Kdybych byl zdravý, nekončil bych, mám ten sport stále moc rád.

Pavel Bouška, Ondřej Fojta, Jiří Bouška. Teď končíte i vy. Nezchudne tím podle vás boleslavský florbal o generaci, která zažila i úplné začátky?

Myslím si, že ne. Jirka i Pavel mají v našem klubu své potomky. Já budu tedy muset pro moji dcerku asi založit dívčí tým. (úsmívá se) Pamětníků je stále dost, a že nejsou na hřišti, to ničemu nevadí. Navíc se to nezdá, ale hráči jako Pepa Pluhař nebo Tomáš Novák toho i přes svůj nízký věk pamatují také hodně. Vzpomínám si na dobu, když jsem je v jejich třinácti letech pár sezon trénoval. A oni si teď ze mě při hře dělali dobrý den. (usmívá se). Budou to jedni z těch, kteří v budoucnu potáhnou Mladou Boleslav.


Z ničeho až na vrchol. Zleva Jiří Bouška, Petr Novotný, Pavel Bouška. Parta, která pamatuje všechno.

Dokážete si promítnout kariéru od florbalových začátků po současnost? Jaká byla?

Dlouhá a hodně kopírovala vývoj florbalu v Česku. Tím pádem jsem mohl zažít malé školní tělocvičny i nablýskané multifunkční arény. Všechno mělo svoje kouzlo. Florbal mi totálně změnil život a jsem rád, že jsem mohl stát na začátku něčeho tak výjimečného, čím jistě boleslavský florbal je.

Dokáže vás dojmout, co z toho vzniklo? Nikdo jiný vyjma Boleslavi nedokázal z nižších soutěží dojít až na úplný vrchol.

Je to hezký příběh, v domově důchodců to budu jednou všem vyprávět. (usměje se) Teď vážně, dojímají mě spíš osudy lidí, kteří spojili kariéry s naším klubem. Je krásné sledovat, jak florbal umí měnit životy. Libí se mi, jak jsou hráči ochotní pětkrát týdně trénovat, protože zkrátka chtějí být lepší sportovci. Přál bych florbalu do budoucna tolik nadšených hráčů, jako má tato generace v našem klubu.

Jak vzpomínáte na extraligovou éru? Poměrně brzy jste si sáhli na první bronz, pak dlouho trvalo, než Boleslav dokázala přejít přes semifinále.

Zpětně vidím, že všechny naše prohry v semifinále byly celkem zasloužené. Byli jsme dlouhou dobu jen parta nadšenců bez pevného vedení a někdy to na hřišti podle toho dopadalo, ovládaly nás emoce. Týmům, jako byly Vítkovice, Tatran nebo FBC Ostrava, jsme logicky nemohli konkurovat.


Play-off 2012. V dalších letech už pak Boleslav nikdy nechyběla v semifinále.

Jaké vzpomínky máte na svou reprezentační kariéru?
Vzpomínám s usměvem. Myslím, že jsem se hrozně bál hrát, měl jsem velký respekt ke spoluhráčům. A popravdě: moc jsem toho o florbalu ještě ani nevěděl. Hrál jsem to dobou jeden rok nejvyšší soutěž a ze všeho jsem byl pěkně vykulený. Postupem let se to zlepšovalo, začal jsem se cítit na hřišti sebevědomě. Ale paradoxně to byly moje poslední akce - přišla první operace kolene a byl konec. Každopádně mi to dalo hodně zkušeností.

Posledních pět let = čtyři Superfinále. Jaké pro vás bylo vést jako kapitán tým, který kraluje českému florbalu?

Moc si toho vážím, že jsem byl u toho. Škoda, že titulů nebylo víc.

Budete mít nejhezčí vzpomínky na první vyhraný Pohár České pojišťovny a první vyhrané Superfinále, nebo to něco přebíjí?

Ze životních okamžiků bylo silnější narození Lůci, ale sportovně je to určitě tak. Pohár byl naší první trofejí. Ohromně silný zážitek. Na první titul jsme čekali dlouho a jsem moc rád, že jsem mohl být na hřišti. Chtěl bych za to poděkovat Tomášovi Pacákovi. Myslím, že mi prodloužil sportovní život tak o tři roky. A pak taky Martinu Vojtovičovi, který mě naučil o svém těle přemýšlet jinak a já se mohl ještě trochu hýbat. (usmívá se)

Poděkovat bych chtěl taky Pepovi Volfovi. Bohužel už s námi nemůže prožívat zápasy, ale často na něj vzpomínám. Vděčím mu za hodně, a to nejen já, ale celý boleslavský florbal.


Rodinná radost z titulu. Petr Novotný s partnerkou Eliškou a dcerou Lucií.

Facebook

mladá boleslavskodaško energoStředočeský krajBLACK.ETVolf Staciv

Hlavní partner