Technology florbal Mladá Boleslav

Členská sekce

“K Boleslavi mám pouto. Těžko se mi opouští” 

 
 

12. května, Redakce

Stačí položit první otázku a hned poznáte, že mluví člověk s pevnými postoji. Jan Jelínek nelituje svých rozhodnutí ve sportovní kariéře a své cesty, kterou úspěšně kombinoval s profesní dráhou. Neviděl věci jednostranně. Odpovídá uvážlivě, ale rozhodně. Má jasno o svém florbalovém konci i o tom, co bude dál. 

Na hřišti budete chybět.

Už během sezony jsem řešil s Tomášem (Pacákem, generálním manažerem), že tahle nebo příští sezona může být moje poslední. Dát dohromady dobré fungování ve sportu, v práci a doma pro mě bylo s průběhem let těžší a těžší. Navíc existuje varianta, která zatím není definitivní a rozhodnutá, že se na konci léta nebo na začátku podzimu budeme stěhovat za případnou prací do zahraničí.

Navíc vás v prvním zápase play-off zastavilo koleno.

Nechci říct, že to rozseklo moje rozhodování, ale spíš utvrdilo. Díky kariéře znám dost kluků, kteří se po plastice vazů, která potkala i mě, vrátili na stejnou úroveň. Ale taky znám ty, jejichž návrat neproběhl hladce. Pak si můžete zadělat na dlouhodobé zdravotní problémy do konce života. Věřím tomu, že zrehabilituju nohu tak, že bych mohl být schopný dál fungovat, ale to zdravotní riziko už je větší. Byl to zkrátka další faktor, který hrál v mém rozhodování roli.

Věděl jste hned na hřišti, že je zle?

Vůbec ne. Já byl přesvědčený, že to bude v pohodě. Ten pocit, který jsem v noze měl, byl podobný, jaký jsem zažil už párkrát předtím. Noha se mi tak zvláštně podvrtla, když jsem na ni chtěl dopadnout. Ani první hodiny po úrazu nebyly nijak fatální.


Poslední zápas. Jan Jelínek před prvním čtvrtfinále převzal trofej pro vítěze Prezidentského poháru a na konci utkání si poranil koleno.

A pak jste uslyšel verdikt: přetržený přední zkřížený vaz kolene. Zdrcující zpráva?

Zdrcující - to je asi silné slovo. Ale ten moment mnou proběhl. Absolutně jsem to nečekal. Věřil jsem, že diagnóza bude pozitivnější. Ten pocit, který jsem si v sobě vyvolal, že to bude v pohodě, se úplně otočil.

Na operaci jste byl dva dny před Superfinále.

A musím říct, že sledovat pak televizní přenos pro mě byl spíš stresující zážitek. Podobné, jako když koukáte z lavičky a nemáte šanci ovlivnit to, na čem vám záleží.

Teď jste přišel na rozhovor s berlemi. Jak jde rekonvalescence?

Zatím podle plánu. Dnes (rozhovor vznikal v pátek 10. května) je to přesně čtyři týdny po operaci. Žádný problém nemám. Rozsah hybnosti je očekávaný, otok ustupuje a během příštích dvou týdnů bych mohl berle zahodit a začít s aktivnější rehabilitací. Na to se těším.

Najednou to bude život po florbale.

Nemám rád slovo “obětovat”, ale kdo zná nás hráče, ví, že musíme program dne, týdne, měsíce i roku dost upravovat a přizpůsobovat ho tomu, abychom florbal mohli dělat na vysoké úrovni. Těším se, že pevně daný program podle tréninků a zápasů se trochu rozbije a budu mít prostor jít si třeba rekreačně zasportovat, odjet na víkend na hory a trávit volný čas jinak, než jsem byl zvyklý posledních patnáct let.

Jaké byly?

Uteklo to rychle! Rychleji než jsem čekal! Sezony běžely rychle za sebou, bylo to skvělé! Už od dorostenců, přes juniory… Poznal jsem moc lidí a kamarádů, se kterými - věřím - zůstaneme v kontaktu dlouhodobě. Kdyby mi někdo předpověděl takovou kariéru třeba v mých patnácti, asi bych nevěřil. Nikdy jsem nebyl ten extrémně talentovaný kluk. Ostatní kolem mě v žácích i později byli víc talentovaní, ale mě to bavilo, bavilo mě se zlepšovat.

Když jsem začínal, florbal nebyl tak daleko jako teď. Ale kluci z mojí generace, tím myslím ročníky 1988, 1989, 1990, 1991, byli ti první, kteří dělali florbal fakt od malička. Bylo pro nás normální, že v šestnácti nebo sedmnácti jsme se dostávali do tehdejší extraligy. Neměli jsme jen částečnou roli v týmu, ale na dvě lajny jsme byli schopní odehrát celou sezonu. To byla naše obrovská výhoda. Dnešní kluci mají o dost těžší dostat se na superligovou úroveň a mít třeba v devatenácti stěžejní roli.

Vy jste ji měli a hodně toho pak zažili.

Titul s Vítkovicemi, prohrané finále, reprezentace, super rok ve Finsku, příchod do Bolky k novým lidem, sbíraní nových zkušeností. Titul s Bolkou. Bylo toho dost. A bavilo mě to.

Kterého z úspěšných milníků si nejvíc vážíte?

Je to dost těžké porovnat. Každý úspěch byl trochu jiný. Nikdy nezapomenu na juniorské mistrovství světa. Je to sice strašně dávno, ale s těmi kluky nás pořád baví vzpomínat, jak jsme hráli finále proti Švédům. Potom titul s Vítkovicemi doma na zimáku v Porubě, kde jsme neslyšeli vlastního slova. Mistrovství světa s reprezentací, akademické mistrovství světa - další skvělé zážitky. Pak titul v Bolce. Nejde z toho sestavit žebříček, ale každá událost se na mně podepsala a je součástí mé kariéry.

Ani s kapitánskou páskou v reprezentaci to nebylo mimořádnější?

Zpočátku jsem nad tím víc uvažoval. Člověk o sobě trochu pochyboval: Fakt jsem já ten kapitán? Ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, říkal jsem si, že mě to nemůže ovlivnit, a pokud ano, tak pozitivně. Člověk cítí trochu větší zodpovědnost za tým, ale myslím, že mě to nelimitovalo. Ba naopak, jsem v tomhle dost flegmatický. Snažil jsem se být sám sebou, nehrát si na nějakou roli, která by mi nebyla příjemná. Můj prožitek při úspěších nebo neúspěších to nezvýrazňovalo.


Kapitán. Lídr bronzového týmu na mistrovství světa 2014.

Mrzí vás, že jste přišel o domácí mistrovství světa 2018?

Ano. Můj konec v reprezentaci byl takový hořký. Domácí mistrovství bylo něco, k čemu generace hráčů kolem mě dlouhodobě směřovala. Bavili jsme se o tom, jaké to bude. Ale takhle sport funguje: trenér má lidi, kterým věří a věří tomu, že poskládá ten nejlepší tým, jaký umí. To ale nic nemění na tom, že mě to mrzí a jsem přesvědčený, že přidanou hodnotu tomu týmu bych dát mohl. Už průběh posledního cyklu směřoval k tomu, že bylo pravděpodobnější a pravděpodobnější, že na mistrovství světa nebudu. A vlastně díky tomu to pro mě v moment nominace nebylo ani tak velké zklamání.

Zpátky ke klubové kariéře. Vyplnily se vaše představy, když jste šel z Vítkovic do Boleslavi?

Mým hlavním motivem bylo stěhování do Prahy za tehdejší přítelkyní, dnes manželkou. Ruku v ruce s tím to byla nová sportovní výzva, která mě zajímala. Tomáš (Pacák) svými vizemi dokáže zaujmout a všechno se naplnilo. Za těch pět let udělal klub velký pokrok. To, jak se tu k florbalu přistupuje, vše se dělá na sto procent, aby hráči měli vytvořené prostředí pro svůj rozvoj, všem na klubu opravdu záleží, to mě moc bavilo. Byl jsem součástí a za to jsem byl moc rád.

A vy jste tím nejlepším příkladem z pracovního pohledu. Přestup do Boleslavi vás profesně nasměroval.

Žádné rozhodnutí ve své sportovní kariéře bych neudělal jinak. Bylo pro mě vždycky důležité posouvat se dál i jinak než sportovně - ať už z pohledu dokončení vysoké školy, získání praxe a tak dále. Ano, mohl jsem třeba zůstat další rok ve Finsku, ale něco mi říkalo, že potřebuju dodělat vysokou školu. A úplně stejné to bylo, kdy jsem se stěhoval z Ostravy sem. Pracovní možnosti jsou tu lepší a to byl můj motiv - rozvíjet se dál osobně a pracovně, nejen sportovně. Dva a půl roku jsem byl v SCHENKERu, kde jsem potkal skvělé lidi. Bez kolegů a šéfů, kteří mi vycházeli vstříc ve sportovních věcech, by se to na nejvyšší úrovni dělalo špatně. Ale i odborně a pracovně to pro mě byla obrovská škola, za kterou jsem vděčný.

A pak jste “přestoupil” do ŠKODA AUTO.

Taky už je to necelých dva a půl roku. Byl to pracovně velký krok do jiného prostředí a mnohem větší firmy. Byla to i taková “sportovní optimalizace”, protože z kanceláře jsem byl na tréninku za pět minut, zatímco z SCHENKERu jsem dojížděl z druhého konce Prahy. Najednou jsem mohl jako sportovec fungovat líp a posunout se i profesně.

Zkuste popsat, co v automobilce děláte.

Pracuju jako finanční controller. Obecně: oddělení controllignu se stará o finanční řízení a podporu managementu v tom, jak rozhodovat, aby to pro firmu bylo ekonomicky směrodatné. Oddělení, ve kterém pracuji já, se stará o výrobky-auta v předvýrobní fázi. Každé auto, které později začne sjíždět z linky, vyžaduje roky, než se vyvine. Ten průběh trvá tři až čtyři roky a naše oddělení je u procesu vývoje, sleduje ho ekonomicky, stanovuje cíle, kterých by každý projekt měl dosáhnout. Během těch tří čtyř let se toho hodně změní a my ty změny vyhodnocujeme z pohledu financí. Říkáme: Tohle se vyplatí. Nebo: Tohle se nevyplatí. Já jsem součástí týmu, který spolupracuje na vývoji následníka dnešní Octavie. Moje hlavní úloha je starat se o výrobu Octavie v zahraničí, to znamená v Rusku v Nižném Novgorodu a v Indii. Na tom trávím nejvíc času.

Inspirativní práce, že?

Skvělé na Škodovce je, že má člověk pořád prostor se učit. Proces je tak obrovský a dlouhý z pohledu všech stran a know-how, aby auto na konci z linky vyjelo, že je to zajímavé. Mně vždycky bavila auta. Nejsem ten totální nadšenec, ale zajímají mě rozdíly mezi značkami a modely. Pravidelně si kupuju časopisy, sleduju novinky na internetu, baví mě to.

Věděli kolegové, že po práci nejdete domů, ale čeká vás florbalový trénink?

Jasně. Bez podpory šéfů a kolegů by se to nedalo dost dobře kombinovat. Za to jim patří velký dík. Něco jde předem naplánovat dobře, ale třeba play-off už tak snadno naplánovat nejde. Ale šéfové a kolegové měli pochopení. Nikdy jsem se nedostal do konfliktu, který by byl sportovně neřešitelný. Samozřejmě, občas člověk musel hledat kompromisy na obou stranách. Vzpomínám si, že na turnaj do Švédska jsem jednou letěl o den později, protože jsme tehdy v SCHENKERu měli účetní závěrku a věděl jsem, že ten den musím být práci. Měl jsem štěstí na lidi, že se chtěli domluvit na obou stranách.


Práce. Florbal. Osobní život. Není samozřejmost v životě florbalisty vše skloubit.

A co sportovní boleslavská pětiletka? Jaká byla?

Hodně dynamická, všechno se dělo rychle. V první sezoně jsme se dostali do Superfinále, prvního pro Boleslav, ve kterém jsme vedli, prohrávali, pak infarktový závěr a nakonec prohra v nájezdech. Byli jsme zklamaní, protože k titulu scházel kousek, ale říkal jsem si, že další šance přijdou. Přirozeně tím vzrostla naše očekávání do dalších sezon. Jenže v té druhé jsme vypadli v sedmém semifinále s Vítkovicemi, což byl emoční propad, protože jsme cítili, že do Superfinále chceme znovu. V roce 2017 jsme po velmi dobré sezoně prohráli další Superfinále s Chodovem. O rok později v Ostravě pro mě výhra byla moc intenzivní, protože Ostravar Arénu dobře znám a porazit Vítkovice, ke kterým mám také vztah a s níž nás pojí rivalita, to pro mě byl silný moment. O letošku už jsem mluvil - sledovat to v nemocnici s dírami v noze, to nebylo nic moc.

Kritici by namítli, že jeden titul za tu dobu je málo. Váš pohled?

My jsme vždycky měli nejvyšší ambice, ale na druhou stranu, špička ligy v posledních letech byla a i teď je vyrovnaná. Týmy z čela mají podobnou sílu, rozhodují detaily. Navíc model finále na jeden zápas do toho vnáší faktor, že dokončit tu práci titulem je ještě těžší. Tím neříkám, že kdyby se v předchozích letech hrála finálová série, dopadlo by to jinak - to pro mě není téma, ale zkrátka v Superfinále je těžší obstát v roli favorita.

V Boleslavi jste kolem sebe měl i hodně parťáků z Ostravy. Přispělo to k vaší pohodě?

Bylo to fajn. Pro někoho to sice je velké téma, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Já za to byl rád. Konkrétně s Milanem Tomašíkem jsme prošli mládeží ve Vítkovicích spolu, strávili jsme dohromady hodně času i na reprezentačních srazech, máme k sobě silný osobní vztah. Člověk má pak chuť s lidmi, kterým věří a ke kterým má vztah, trávit čas dál. I proto mě dost mrzí, že už si tu nezahraju s Patrikem Suchánkem, protože jsme toho spolu taky hodně zažili a máme k sobě také silný osobní vztah. Ale někdy takhle ten život běží.

Zmínil jste posilu Patrika Suchánka. Nový bude i kouč. Jakého trenéra vidíte v Petru Novotném?

Jsem na něj zvědavý. Jestli má někdo předpoklady být dobrý trenér, tak je to on. A nejen proto, že má dlouhodobě silnou osobní vazbu ke klubu, ale i vzhledem k tomu, jaký byl a je sportovec, jak uvažuje, jak svědomitě se připravuje, aby ten kus práce mohl odvést. To hodně lidí na první pohled nevidí. V tomhle i pro mě byl a je inspirativním člověkem. Proto má předpoklady velké. Na druhou stranu, určitě to pro něj nebude jednoduché, protože dost kluků zažil v šatně jako spoluhráč, zná je velice dobře a to může být plus i v některých situacích minus. Ale nechci předjímat. Jeho role nebude jednoduchá, ale jestli ji má někdo zvládnout, je to on.

Budete díky tomu s o to větším zaujetím Boleslav dál sledovat, ať už to bude odkudkoliv?

Určitě jo. Musím přiznat, že v posledních letech - když jsem si měl vybrat mezi sledováním florbalu v televizi a jiným trávením volného času - ve mně postupně vyprchával zájem vidět každý zápas a zkoumat třeba sestavu švédského nároďáku. Ale teď těžce opouštím něco, na čem mi záleží. K Boleslavi mám pouto, silné osobní vazby, a proto mě to rozhodně zajímat bude.

Facebook

mladá boleslavskodaško energoStředočeský krajBLACK.ETVolf Staciv

Hlavní partner