2010: Bronzová cesta. Brrr! Ať už jsme na hotelu

Jak napovídá titulek, poprvé jsem hrál na mistrovství světa v roce 2010. Ale úplně bez šance jsem nebyl ani o dva roky dříve.

Bylo mi devatenáct a měl jsem za sebou juniorské mistrovství světa v Lotyšsku, na kterém jsem ani moc nehrál. Přesto jsem z toho ročníku patřil mezi dva nebo tři kluky, které si trenéři hned vytáhli do dospělé reprezentace. Se mnou třeba Pavla Bruse.

Poprvé jsem reprezentoval v roce 2007 na Polish Cupu, pak jsem dostal pozvánku na další dvě nebo tři akce.

Jasně, byl jsem spíš takový ten kluk do čtvrté lajny. Moc se se mnou nepočítalo. Spíš jsem byl takovou zálohou, kdyby se někdo zranil. Půl roku před domácím mistrovstvím jsem každopádně “žil” s týmem, byť jsem se do konečné nominace na domácí šampionát 2008 nedostal.

Po něm už jsem do reprezentace patřil stabilně. Studoval jsem, měl jsem víc času, víc možností dobře trénovat. Vynechal jsem možná jedno soustředění, jinak jsem objel s nároďákem všechno. Tušil jsem, že pokud mi vydrží forma a zdraví, na mistrovství se dostanu.

A klaplo to. Letím do Finska!

V Helsinkách jsme bydleli v odlehlém hotelu. Měli jsme klid. Udělala se dobrá parta, byl to takový mix - my mladí, pak kluci ve středním věku i ti starší. O zábavu se samozřejmě starala ta poslední skupina, my bažanti jsme se snažili přizpůsobit. Role byly rozdělené, všichni je brali a udělali jsme úspěch.

Ale ta cesta byla strastiplná. Zvládli jsme skupinu. Tehdy byl ještě jiný turnajový systém, takže jsme potkali i slabší soupeře, proti kterým jsme si s chutí zastříleli. Italům jsme dali šestnáct gólů, Japoncům dokonce pětadvacet!

Čtvrtfinále pro nás bylo těžké, s Estonskem jsme se trápili, ale nájezdy nás poslaly dál. Vůbec na celém turnaji jsme zvládli kritické momenty. Hráči v nejlepším sportovním věku nás drželi.

Zápas o bronz byl naším nejpovedenějším za celé ty dva roky. Švýcary jsme smázli 9:3, takovým rozdílem jsme je za to období nikdy neporazili. Samozřejmě jsme byli v euforii. Užívali jsme si to, oslavy byly velkolepé.

Začalo to společnou večeří na hotelu, byla sranda. Pak jsme šli celá parta do jednoho klubu, pilo se a tancovalo až do rána.

Už bylo světlo, když jsme se s Honzou Jelínkem vraceli na hotel. Pamatuju si, že byla strašná, fakt strašná zima. Brrr! Těšili jsme se na hotel, ale cesta byla dlouhá. Sice jsme jeli taxíkem, ale když jsme z něj vystoupili, ještě jsme šli snad deset nebo patnáct minut. Nevím, jak se to stalo. Tu zimu si každopádně vybavím doteď.

Ale hlavně jsme měli bronz.