Když jste v roce 2015 přicházel, mluvil jste o obrovské výzvě, o vysoké úrovni florbalu v Mladé Boleslavi, na kterou se těšíte. Vyplnilo se to?

Ten skok byl takový, jaký jsem čekal. Ale za celé ty čtyři roky mého působení v klubu udělala Boleslav tak velký progres, že to předčilo očekávání z roku 2015.

V čem nejvíc?

Ve způsobu práce s hráči. Boleslav je momentálně jediný klub v České republice, který odpovědnost za rozvoj hráče nepřenáší jen na ně samotné, ale přijímá ji také. Snaží se vytvořit adekvátní prostředí, ve kterém se dá posouvat komplexní rozvoj hráčů - nejen po té specializované stránce, ale i po kondiční a zdravotní. Zároveň se nastavuje takový režim, ve kterém si hráči mohou uchovat prostor pro svůj profesní a osobní život. Samozřejmě ten režim není pro každého hráče.

Jak to myslíte?

Je pro lidi, kteří mají velké ambice v našem sportu. Chtějí v něm něco dokázat a jsou ochotní investovat hodně času, energie a úsilí.

Takové jste měl kolem sebe v Mladé Boleslavi většinu času?

Kádr prošel za čtyři roky proměnou. Moc se to nebere v potaz, ale třeba za poslední rok bylo změn před sezonou a v průběhu sedm, což by jakýkoliv jiný klub výsledkově minimálně výrazně přibrzdilo. Myslím, že těch hráčů s přístupem, který jsem zmínil, je teď v Boleslavi drtivá většina.

Jak jste se vypořádával s těmi výjimkami?

Mám čisté svědomí a s každým z hráčů jsem se snažil pracovat natolik, aby dostal prostor svůj přístup přehodnotit, pokud to tak přirozeně nevnímal. Někteří hráči to byli ochotní udělat, jiní ne a museli jsme se s nimi rozloučit. Nebylo to vždy jednoduché a jsem rád, že Boleslav jako klub pro to měla sebevědomí. Bylo pro mě důležité, že mě v těch krocích podpořil generální manažer Tomáš Pacák. Vzdát se dobrovolně top hráčů kvůli neshodám v tom, jak se vrcholový florbal má dělat, není samozřejmost a chce to velkou odvahu. Líbí se mi, že se Boleslav ve svém vývoji stala organizací, která si určuje způsob práce, nastavuje vysokou laťku a zároveň si pro to vybírá vhodné typy lidí.

Jak byste popsal motor, který žene klub stále dopředu? Z čeho je složený?

Nejdůležitějším článkem je generální manažer Tomáš Pacák, který na rozvoji klubu pracuje s obrovským nasazením a zaujetím a je schopen se obklopit kvalitními lidmi, kterým dodává motivaci pro to, aby odváděli práci na vysoké úrovni. Zároveň je to také o výjimečném charakteru klíčových hráčů, kteří dokážou najít každodenní motivaci pro to, aby se neustále zlepšovali, čímž posouvají organizaci dál.

Kritici by mohli namítnout, že když máte dobré podmínky, jde to samo.

Úspěch se nedá koupit, úspěch se musí odpracovat. Nic, co má v životě hodnotu, se nedaří samo. Stejně tak i dlouhodobý boleslavský progres je vydlážděn velkou pracovitostí. Boleslav začínala z ničeho. Současné výsledky i podmínky jsou odrazem té dobře odvedené práce. Vyškrábat se na vrchol vyžaduje enormní nasazení. Proto se to také v 26leté historii povedlo jen čtyřem klubům, z nichž Boleslav je jediná, která začínala v nižších soutěžích. Logicky tak její progres musel být větší. Bylo by jednodušší schovat se za roli regionálního provinčního klubu s nízkými cíli, za alibistická prohlášení o spoléhání se na vlastní odchovance a další. Hrát bezpečný střed nebo spodek tabulky bez touhy po dlouhodobém progresu je jednoduché a nestojí to tolik úsilí, jako bojovat o ty nejvyšší mety. Ne každý je ochotný se k tomu přihlásit a to se mi na Boleslavi líbí. Nebojí se mít ambice.

Ne vždycky se je podařilo stoprocentně naplnit.

Je to tak. Je těžké být stoprocentní, když si každý rok dáváte ty nejvyšší ambice. Během čtyř let se nám podařilo třikrát vyhrát základní část, stanovit historický bodový rekord základní části 63 bodů z 66 možných, třikrát postoupit do Superfinále a vyhrát historicky první titul pro Boleslav. K tomu jsme třikrát byli ve finále Poháru České pojišťovny a jednou ho vyhráli. Cením si také dvou prvenství na Bohemia Trophy. Samozřejmě se najdou i chvíle, kdy jsme chtěli být úspěšnější - osobně si cením hodnot, kterými se klub, hráči, trenéři i funkcionáři v těchto chvílích prezentují. Schopnost umět vyhrávat s respektem k dobře odvedené práci soupeře není samozřejmá. Každý z našich rivalů měl momenty, kdy to nezvládl a měl potřebu nás schazovat, skoro až ponižovat. I náš tým měl v průběhu času možnost se snížit na tuto úroveň, ale pokaždé si zachoval důstojnost a zvládl při výhře mít respekt k poraženým, oslavovat pouze vlastní vítězství a ne soupeřovu prohru. Současně jsme vždy uznali, když byl soupeř lepší a porazil nás. Nikdy jsme se nevymlouvali na okolnosti, byť k tomu občas vybízely. Svoji úroveň si vybíráme sami kvůli sobě, ne kvůli ostatním.

V létě 2017 jste rozšířil své kompetence v klubu, stal jste se i sportovním manažerem. Co to přineslo?

Dva roky jsem pracoval v klubu na plný úvazek, během nich jsem investoval hodně času, energie a úsilí do rozvoje klubu. Věřím, že ta práce byla vidět. Klub udělal progres ve spoustě oblastí. Dnes je silnější v organizačních schopnostech, dokáže více a kvalitněji komunikovat s vlastními členy, zajišťuje takový sportovní a organizační servis svým členům, který v českém florbalovém prostředí není standardní. Zároveň mi práce na plný úvazek dala možnost posunout se v roli hlavního trenéra a připravovat tým způsobem práce, který jsem do té doby nezažil.

V čem se vaše působení v klubu postupně vyčerpávalo?

Intenzitou práce, časovou náročností a v roli hlavního trenéra určitým stereotypem. Už v únoru 2018 jsme se s Tomášem Pacákem bavili o tom, že může nastat čas, kdy se já jako trenér a člověk našim hráčům a prostředí vyčerpám. Oba dva jsme cítili určité náznaky, že se ten moment blíží. V průběhu právě skončené sezony jsem se v tomto dojmu utvrdil. Řešili jsme moje možné setrvání v roli sportovního manažera, který bude mít rozšířenou působnost směrem k mládeži a výchově talentovaných hráčů. Ale já se po celou dobu své florbalové kariéry vnímám jako trenér dospělého týmu a je pro mě rozhodující v této pozici zůstat. Proto odcházím úplně.

Na co budete vzpomínat nejraději? Na superligový titul z roku 2018?

Ano, mám ho spojený se spoustou emocí. Ať už z předchozích neúspěchů a porážek, po kterých vždy následovalo ještě vyšší úsilí, odhodlání a touha uspět, což je pro mě nejvíc. A pak samozřejmě také z obrovské euforie a upřímné radosti všech lidí z klubu okolo mě včetně fanoušků. Nejvíc mi bude chybět touha a místy až bláznivé nadšení všech hráčů a jejich ochota na sobě pracovat.