Tak povídejte, jak jste se ve Švýcarsku měl? 

Moc mě ten rok posunul. Vyzkoušel jsem si žít sám, navíc v zahraničí. Zpočátku nikoho neznáte, přijdete o osobní život v Česku, jste trochu o samotě… Ale časem mi došlo, že to je vlastně plus. 

Jak jste tu samotu trávil? 

Když jsme zrovna neměli trénink, šel jsem se projít o okolí, nebo do posilovny. A staral jsem se o věci doma. Bydlel jsem sám, takže všechno bylo najednou na mně. Vaření, uklízení… Byl jsem taková žena v domácnosti. 

Co pro vás ve Švýcarsku bylo nejtěžší? 

Vybudovat si pozici v týmu. V Česku jsem byl na něco zvyklý a ve Švýcarsku to bylo najednou jiné. A zezačátku fakt těžké. 

Ulehčila vám to česko-slovenská parta v týmu? Asistentem trenéra Wileru je Radek Sikora, v týmu hraje jeho syn i Michal Dudovič. 

Obrovsky. Jsem jim vděčný. Přes trenéra Radka Sikoru jsem se do Wileru dostal. Když jsem zezačátku ještě tolik nechytal jejich řeč, vždycky mi pomohl. A Michal Dudovič byl můj soused, bydleli jsme kousek od sebe. Když jsem něco nevěděl, poradil mi. No a když si v zahraničí můžete trochu popovídat česky, taky je to fajn. 

V kabině byly i finské hvězdy Joonas Pylsy a Tatu Väänänen. Jaký dojem na vás oba udělali?

Když jsem přicházel, moc jsem se těšil, že je poznám. Joonas je skvělý hráč, ale trochu specifický, hodně uzavřený do sebe. Není to člověk, se kterým byste si povídali čtvrt hodiny v kuse. A Tatu je neuvěřitelná osobnost, hodný člověk. Hrát po jeho boku bylo skvělé a splněný sen. Vždycky jsem ho obdivoval a vidět ho i na trénincích bylo fantastické. 

Dotáhli jste to do Superfinále. Z Klotenu jste si odvezl stříbro. Je to málo, nebo ho berete?

Má to dvě strany. V tom zápase proti Grasshopper Curych jsme byli lepší, takže mě prohra o to víc mrzí. Celkově to ale neberu jako neúspěch. Měli jsme mladý tým, kterému před sezonou málokdo věřil, hodně jsme se zlepšovali a nakonec to dotáhli až do bitvy o zlato. Toho si vážím.

Na webu Wileru jsem si přečetl, že mezi vaše hobby patří vaření. 

Hodně mám rád maso, hlavně kuřecí. Třeba stejky na medu. 

Takže co byste nachystal svým novým spoluhráčům?

(usměje se) Kluky bych pozval na kuřecí kousky, americké brambory a grilovanou cuketu. 

Do Česka se vracíte po roce. Existovala varianta, že ve Švýcarsku zůstanete déle? 

Původní domluva zněla na jednu sezonu s tím, že se uvidí, co dál. Už před Vánoci jsem byl ale na devadesát procent rozhodnutý, že se vrátím. Potřebuju dodělat vysokou školu, pro což ve Švýcarsku všichni měli pochopení. 

Co studujete? 

Jsem v Praze na NEWTON University, obor globální podnikání a management. Stejná škola, kde je i Matěj Pěnička.

Podle čeho jste si vybíral nový klub? 

Bolka je pro mě další motivace. Jednu výzvu jsem podstoupil před rokem svým odchodem do Švýcarska - poznal jsem tam, co znamená být v náročném prostředí ambiciózního klubu. A teď mě láká ta další tady. Chci v Česku ukázat, jak jsem se posunul. Mám jen ty nejvyšší cíle a rád bych vyhrál titul. Dokázali jsme se dohodnout na podmínkách, které mi přijdou odpovídající tomu, že chci dál dělat florbal na nejvyšší úrovni a věnovat mu plno času. 

Trenér zmiňuje vaši univerzálnost, můžete hrát na pozici centra, na křídle i v obraně. Kde se sám cítíte nejlépe? 

Musím říct, že mi je to jedno. Záleží, jakou volnost pak dostanu na hřišti. Ve Švýcarsku se občas stávalo, že v těžkých zápasech jsem z obrany nesměl moc chodit do útoku, hrálo se hodně na jistotu. Ale k té mé pozici: pro mě je nejdůležitější, aby to bylo co nejvýhodnější pro tým. 

Z juniorské kategorie znáte Filipa Zakonova, Jakuba Bínu, Petra Koláčného. Na koho nového se těšíte?
S klukama jsme zažili fajn období, máme bronz z juniorského mistrovství světa 2017, jsou to hezké vzpomínky. A musím říct, že se těším na Patrika Suchánka. Z českých hráčů jsem ho vždycky obdivoval. Zatím jsme se poznali jen jako soupeři, tak jsem zvědavý, jaký to bude spoluhráč.