Budeme si tykat

Dlouho jsem pracoval ve firmě Pepy Volfa. Zhruba pět let zpátky, když už jsme se s Pepou znali asi deset let, nastal ten okamžik. Grilovali jsme u něj na zahradě a on mi najednou řekl, ať mu tykám. Bylo to pro mě strašně těžké. Pamatuju si, že jsem se mu pak dva měsíce vyhýbal, protože jsem nevěděl, jak ho mám oslovovat. Byl to člověk, ze kterého jsem měl respekt. Bylo pro mě strašně nepřirozené mu začít tykat, ale pak když jsem si na to zvykl, myslím, že náš vztah to strašně změnilo.

Když jsme byli po našem prvním Superfinále v roce 2015 v Chorvatsku, pamatuju si, že všichni z týmu jeli na výlet a my jsme spolu seděli na pokoji na terase. Popíjeli jsme víno, probírali jsme všechny sporty a všechny hráče. To mě s Pepou moc bavilo, protože měl na všechno poměrně jasný názor. Jeho pohled mě zajímal, protože to byl člověk velmi zkušený, hodně toho zažil. To pro mě byly moc hezké chvíle.

Petr Novotný

Uměl vidět to dobré

Postupovali jsme ligami nahoru, chtěli jsme být nejlepší, ale prakticky pořád jsme řešili nedostatky. Doteď si pamatuju, že po získání jedné z bronzových medailí v lize jsme v nějakém rozhovoru mluvili o tom, co jsme udělali špatně. Jak jsme mohli zahrát líp, abychom se dostali do finále a tak dále.

Pepa za námi přišel a říkal, jestli si náhodou neděláme srandu. Že jsme skončili třetí v lize a je to ohromný úspěch a že by bylo dobré se trochu pochválit za tu práci a energii, kterou florbalu věnujeme.

Pro mě to byl docela důležitý moment. Pepa vnesl do našeho klubu a týmu věc, kterou skoro nikdo jiný neměl. Pepa uměl vidět to dobré. Uměl se zastavit a ohlédnout se. Měl nadhled. Coby člověk protřelý byznysem a úspěšný šéf měl pozitivní přístup ke všemu.

Rád vzpomínám na jeho fajn proslovy - ať už při rozlučkách se sezonou v dobrovickém hotelu Lípa nebo při oslavách pohárových vítězství. Bude mi chybět.

Jiří Bouška

Dodávali jsme si energii

Pepa miloval sport, od dobrovického fotbalu se díky synovi Honzovi, našemu bývalému hráči, dostal k florbalu. Byl to první a jediný prezident našeho klubu. Zápasy pro něj byly společenskou událostí, sledoval je většinou s manželkou Evou, s přáteli. Měl rád vyhrávání, měl rád úspěch, byl na něj zvyklý. Vyžadoval kvalitu, nastavoval trend ve všem – ve sportovní úrovni, v organizaci, v prezentaci atd. Důležité pro něj byly vztahy s hráči, trenéry a všemi dalšími v klubu.

Pepa byl ten, kterých ve florbale nebylo mnoho a stále moc není. Tedy úspěšný podnikatel, který si zamiloval florbal, přinášel do něj myšlenky, pohled a způsob práce, který nebyl hobby, ale profi. Člověk, který dal našemu klubu ohromné sebevědomí – dokázal se bavit s řediteli a majiteli velkých společností, s politiky, s představiteli dalších důležitých institucí tak, jak bychom to my ostatní nedokázali. Díky Pepovi jsme nyní sebevědomá organizace. Český florbal na klubové úrovni přesně takové lidi potřebuje. V Pepovi jsme měli v tomto velkou konkurenční výhodu.

Všechno, co jsme dokázali, má jeho výrazný podpis. Společně jsme prožívali úspěchy i neúspěchy, vzájemně jsme si dodávali energii k tomu, abychom si odpracovali cestu až na vrchol. Měli jsme k sobě blízko, náš vztah nebyl jen o florbale a jeho smrt mě hodně zasáhla.

Tomáš Pacák