Dokážete si už sesumírovat, jaké byly vaše čtyři roky v roli trenéra?

Zatím nad tím takhle nepřemýšlím, protože utekla teprve krátká doba. Teď mám v sobě určitě pocit, že to bylo hodně intenzivní - možná to tak nepůsobilo navenek, ale uvnitř jsem to takhle cítil. Hodně intenzivně jsem ty čtyři roky vnitřně prožíval. Málokdy se mi dařilo dostávat ty věci z hlavy. Myslím, že to je hlavní důvod, proč jsem v sezoně vycítil, že potřebuju chvilku pauzu. 

A kdybyste měl rozvést další důvody svého rozhodnutí? 

Často o důvodech teď přemýšlím. Nacházím nové a nové věci. Jedním z důvodů je určitě to, že jsem byl v roli trenéra „jen“ čtyři roky, ale součástí týmu jsem byl hrozně dlouho a to prostředí - ať jste hráč nebo trenér - je hodně specifické. Jako hráče i trenéra mě to dost pohlcovalo, bylo to silné. Člověk vycítí, kdy už potřebuje udělat krok stranou. Vzpomínám si, že už když u nás končil Honza Pazdera, říkali jsme si s Tomášem Pacákem, že moje trenérské angažmá nebude trvat věčně, je potřeba na to být připraven a čtyři roky mohou být tím maximem. To se teď ukázalo jako pravda. Jsem rád, že Tom tohle chápe. Taky se mi během té doby změnil život - mám velkou rodinu.

Co pro vás v trenérské práci bylo nejdůležitější? 

Hodně věcí, ale první mě napadá opravdovost, autenticita, nesnažit se hrát si na něco. Chtěl jsem být k hráčům hodně přímý. I když své limity a chyby jsem si uvědomoval, myslím, že jsem pro hráče byl celkem čitelný, což považuji za důležité. 

Co vám přinášelo největší radost?

Týmové úspěchy jsou většinou hodně silné. Důležité zápasy v základní části, vyhrané série v play-off, finálová utkání - tam jsou emoce nejsilnější. Kolikrát mě potěšil i povedený trénink, kdy cítíte, že jste to trefil a reakce hráčů je správná. Jsou věci, na které se chcete zaměřit s hráči, pracujete na nich a pak vidíte, že se z toho něco daří. 

Bylo to mimořádně úspěšné období. Na co budete nejraději vzpomínat? 

Těžko teď řeknu jednu konkrétní věc. Nejvíc teď vzpomínám na poslední sérii s Tatranem, která byla nádherná, se vším všudy a s hořkým koncem pro nás. V mé hlavě teď zastínila všechno ostatní.

Jak teď zpětně vidíte boj se Střešovicemi v semifinále? 

Průběh série nám nahrával. Na jednou stranu cítím, že jsme byli kousek od Superfinále. Na druhou stranu, při vědomí obrovské síly Tatranu to pořád bylo hodně daleko. Na téhle hale, kde si teď povídáme, jsme si po čtvrtém zápase proti Střešovicím v šatně říkali, že doufáme, že to nebyl zlomový moment série, protože vždycky nějaký takový přijde. Zpětně se pak ukázalo, že to asi zlomový moment byl. Série byla krásná, naplnila haly v Praze i v Boleslavi. Po dlouhých letech to bylo play-off, jak jsme ho znali z dřívějších let například proti Vítkovicím. Tatran ukázal velkou sílu. My jsme museli vynaložit obrovskou energii, abychom zápasy ve většině dovedli do koncovky, jak jsme chtěli a abychom soupeře znervózněli. I když se to možná nezdá, stálo nás to hodně, museli jsme tomu podřídit všechno. Bylo pár momentů, které nakonec rozhodly. Nebýt třech tří, čtyři situací, které jsem já, hráči, nebo my společně mohli vyřešit líp, asi bychom to Tatranu udělali ještě mnohem těžší. Tatran si to ale uhrál a my se z toho musíme poučit. 

Končíte jako trenér, který získal dva tituly. Jsou to momenty, na které budete rád vzpomínat?

Vzpomínat budu rád určitě. Myslím, že to má takové dvě roviny. Získat titul v jakémkoliv sportu určitě není jednoduché, ať jste jakkoliv dominantní, protože těžké momenty přijdou vždycky. Vážím si toho. Na druhou stranu je potřeba si přiznat, že v posledních letech jsme tu měli absolutně nejsilnější tým v rámci celé ligy. Není to úplně zdravé, ale především v těch svých prvních sezonách jsem si připouštěl, že my jsme ti favoriti a že můžeme do jisté míry jen selhat. Vnímal jsem velkou zodpovědnost za to, abychom hráče, které jsme tu měli, dovedli na absolutní vrchol. Jsem rád, že neodcházím jako trenér, který by hráče zklamal v tom, že je na ten vrchol nedovedl. Bylo to jiné období než například poslední série s Tatranem, do které jsme jako favorit určitě nešli, dobývali jsme každý zápas a bylo to pro nás v tomto ohledu „snadné“.

Jako trenér jste neprohrál finále. Zvládl jste závěrečný boj o Pohár České pojišťovny 2020 i Superfinále 2021 a 2022. To je unikátní bilance.

Trochu se budu opakovat. Měli jsme hodně zkušený tým a byla to velká výhoda. Zvládli jsme koncovky, soupeř většinou trochu znervózněl nebo odešel trochu i fyzicky. Měli jsme a máme v týmu hráče, kteří v těch rozhodujících momentech ukázali svou velikost a rozhodli zápas. Když takové hráče nemáte, myslím, že jako trenér s tím zmůžete málo.

Občasným tématem je způsob boleslavské hry - například v Superfinále 2022. Jaká je vaše odpověď těmto oponentním názorům?

Myslím, že jsem na to už reagoval ve většině pozápasových rozhovorů. Třeba jsem to cítil špatně a budoucnost ukáže, ale byl to můj pocit plynoucí z toho, jak znám tým a jak znám silné a slabé stránky našich hráčů. Ve všech těchto velkých zápasech včetně posledního našeho Superfinále proti Tatranu nebo v poslední semifinálové sérii jsem si myslel, že to bude recept na to, jak uspět. Museli jsme hrát hodně defenzivně, museli jsme upřednostnit obranný plán a teď mám pocit, že to nešlo udělat jinak. Síla Tatranu už v loňském Superfinále byla obrovská a v té letošní sérii ještě větší. Ano, je potřeba říct, že tohle není plán Mladé Boleslavi, jak se chce prezentovat v sezoně. Je to spíš reakce na to, že druhou sezonu proti nám stál soupeř, který měl ve svém středu tak obrovské individuality, že chtít si to s ním na férovku rozdat by byla sebevražda. Myslím, že i výsledky ze Superfinále 2022 i letošní semifinálové série tu moji myšlenku mohou potvrzovat. Musíme si uvědomit, že Tatran od našeho vzájemného Superfinále do naší vzájemné série v semifinále neprohrál žádný ligový zápas. Prohrál jen s námi. Je hezké si jít zahrát s Tatranem pěkný florbal, to určitě, taky bych si to přál, ale když chcete vyhrát nebo postoupit, můj úkol jako trenéra je připravit tým tak, aby na ten výsledek mohl dosáhnout. Pro to jsme dělali všechno - a jsem rád, že hráči to všechno udělali. Až na pár momentů, které vždycky přijdou - a v tomhle případě přišly i proto, že kvalita proti nám byla obrovská - jsme to zvládli. Myslím, že s tou sérii můžeme být spokojení. 

Když se vrátíme o čtyři roky zpátky, jak těžké bylo okamžitě přepnout z hráčské role do trenérské? 

Paradoxně, z toho hráčského konce a trenérského začátku mám teď nejvíc pocitů, protože vím, že jsem do toho vstupoval s obrovskou chutí a obrovským očekáváním. Je potřeba říct, že jsem sice přicházel z hráčské role do trenérské, ale už v posledních sezonách hráče jsem byl hodně nablízku trenérům, stejně tak Tomášovi. Moje role se postupně překlápěla. Ta změna nebyla zas tak obrovská. Samozřejmě, přicházely situace, které pro mě byly nové, musel jsem na ně rychle reagovat a snažil jsem se z těch věcí poučit. Paradoxně ten začátek byl ale dost snadný. Možná i proto, že Tomáš věděl, že budu tým přebírat já a chtěl mi to trochu ulehčit, jsme tu měli kádr, který v té době v naší lize absolutně neměl konkurenci. Byla radost ho vést. Tým byl sehraný, role byly dané, první sezona byla za odměnu a moje trenérské nedostatky kluci na hřišti zvládli. Mohl jsem udělat i dost chyb a na výsledcích se to projevovalo málo. 

Musel jste na začátku hodně dohánět trenérskou realitu? Musel jste se hodně vzdělávat?

Neřekl bych slovo dohánět. Spíš to bylo tak, že mě to všechno zajímalo, cítil jsem, že se v něčem můžu zlepšit. Naplňoval mě to. Jak Marek Chlumský v minulosti, tak Honza Třískala v současnosti pro trenéry a jejich rozvoj dělají velmi dobré projekty. Kdo jen trošku chce, ten má obrovské možnosti, jak ty věci nasát. Stačilo se kamkoliv ohlédnout a možnosti samy vyskakovaly. Provází mě to celé trenérské období a teď je to možná ta nejvýraznější věc, která mě naplňuje - vzdělávání, objevování nových způsobů a principů, učení se dovedností, jak vést tým.

To všechno stojí hodně energie, sil, času. Jakou jste měl podporu ze strany rodiny? 

Obrovskou.  Cítil jsem myšlenky, které mi naskakovaly. Kilometr od haly máte doma rodinu, Lucce je pět, Péťovi rok, a vy víte, že byste se potřeboval sejít s nějakými lidmi, připravit se na tréninky, zápasy, inspirovat se… Vnáší to do vás určitý neklid. Ale určitě jsem necítil, že by ten neklid šel z rodiny. Šel spíš z toho, že si vždycky říkáte, jestli nemáte být někde jinde, víc užitečný. Každopádně klid na to, co jsem dělal, jsem měl obrovský. Podpora byla obrovská a bude i dál. I když jsem byl doma, málokdy jsem úplně dokázal vypnout myšlenky. Určitě to na mě bylo doma znát a v tomhle ohledu věřím, že teď budu doma snesitelnější. 

Jak jste byl spokojený s prací celého realizačního týmu? 

Je důležité zdůraznit, že výsledek naší práce není jen o hráčích, není jen o hlavním trenérovi, ale o celém realizačním týmu, který chystá hráče. A my tyto pozice máme obsazené velice dobře. Kondiční trenér Radek Gwuźdź to dokazuje dlouhé roky. Milan Peterka zažil s Lukášem Bauerem také opravdu hodně sezon a určitě i díky jeho práci je Lukáš takto pozitivně hodnocený brankář v rámci celého mezinárodního florbalu. Fyzioterapeutka Bára Bambousková je dlouhé roky důležitým článkem v realizačním týmu - jak pro mě, tak i z druhé strany pro hráče. Taková nenahraditelná role. I když se nám zranění v poslední době moc nevyhýbala, jsem přesvědčený, že díky naší práci jsme se mnoha dalším situacím vyhnuli. Jirka Stožický je obrovský srdcař - jak florbalový, tak i ve vztahu k Bolce. Určitě to se mnou kolegové v realizačním týmu neměli vždy snadné, ale vždycky byli připravení týmu dát všechno, co uměli.

Jak vidíte boleslavskou budoucnost? 

Budoucnost se v ničem moc nezmění. To, jak florbal a obecně sport chceme v našem klubu dělat, je celkem jasné. To, jestli u toho budu já jako hlavní kouč superligového týmu, nebo jiný trenér, se může projevit na nějaké náladě v týmu, na stylu hry, ale nemyslím si, že klub a řízení A týmu se bude nějak zásadně měnit. Pořád máme zkušené hráče s vysokou výkonností. Přicházejí a přicházet budou další mladí hráči. Samozřejmě, je potřeba si uvědomit, že se nám tu před několika lety povedlo mít v jeden čas okolo deseti reprezentantů a síla z toho plynoucí byla obrovská. Aby se to povedlo teď, když už konkurent není jeden nebo dva, ale pět nebo šest, bude velice složité. Strach ale vůbec nemám. To, na jakých principech a hodnotách náš klub stojí, je celkem dané. To, že procházíme postupně obměnou týmu, který se těžko bude skládat podobně jako dřív, je taky jasné. A my jsme na to připravení. 

A jaká bude vaše budoucnost? 

Věcí, které se mi moc nezmění, je poměrně velké množství, odhadem tak šedesát až sedmdesát procent. Další projekty a úkoly se teď dost tvoří. Samozřejmě hodně přemýšlím o tom, kudy vést své trenérství, ve kterém chci určitě pokračovat. Dokud jsem byl hráč, měl jsem představu, že si jako trenér chci projít víc úrovní - jak výkonnostních, tak věkových. Myslím, že teď je ta správná chvíle, kdy s tím začít. Moc se na to těším. V posledním roce, možná dvou, jsem cítil, že tíhnu k mladším kategoriím - samozřejmě i díky tomu, že se mi narodily dvě děti. Chci v tom pomoct a samozřejmě se i učit, protože to pro mě bude také do jisté míry nové.