Co se v tu chvíli stalo?

Celé mě to hodně překvapilo. Šel jsem se radovat se spoluhráči a asi jsem to udělal nešikovně. Stál jsem kolmo k divákům a řval jsem radostí k Pavlovi: „Co jééé!“ Ale rozhodčí si bohužel myslel, že to bylo na diváky. To mě mrzí, protože jsem rozhodně nekřičel směrem k lidem.

Snažil jste se to rozhodčímu vysvětlit?

Snažil. Ptal jsem se ho, co jsem provedl a on mi odpověděl, že jsem se dopustil nesportovního chování. Když za ním pak šel Petr Novotný, tak mu prý rozhodčí odpověděl: „Něco vykřikl, ale nevím co.“ Ať si o tom každý udělá obrázek sám.

Takže si od teď budete muset dávat pozor na způsob gólové oslavy?

Je to pro mě velké ponaučení. Nevěděl jsem, že je zakázané slavit. Myslel jsem si, že emoce ke sportu patří, ale evidentně ne.

Čím si vysvětlujete, že byla druhá třetina celkově tak vyhrocená?

Těžko říct. Rozhodčí nastavili takový metr. Dlouho jsme hledali, co vlastně můžeme a co už ne. Jednou jsme udělali to a byli jsme vyloučení, podruhé zase ne, Otrokovice to samé. Vůbec neříkám, že jsme byli poškození, bylo to stejné na obě strany. V Otrokovicích je to vždy hodně emotivní, takže rozhodčí na to mohli být trochu připravení a řídit zápas trochu víc s rozumem.

V Otrokovicích pravidelně bývá bouřlivá atmosféra. Jak vám seděla?

Učím se hrát v takovém prostředí, protože moc podobných zápasů v sezoně nebývá. Z naší haly jsem zvyklý na pozitivní atmosféru, zatímco v Otrokovicích je to skoro až nenávistné. Zvykám si a už to začínám mít pomalu rád. Hlavně po tomto zápase a takovém zážitku.

Který moment v zápase byl rozhodující? Gól v oslabení na 4:2?

Určitě. Bylo hodně vyloučených, ale nepadalo moc branek a ten inkasovaný gól ve vlastní přesilovce asi Otrokovice moc nenakopnul. Jsem rád, že pak už jsme hráli tak, jak jsme chtěli. Měli jsme to pevně ve svých rukou.